Šport Kataríny Kucbelové

Šport Kataríny Kucbelové

Katarína Kucbelová
Šport

Katarína Kucbelová se narodila v roce 1979 v Banské Bystrici, studovala na Katedře filmového a televizního umění na Akademii dramatických umění v Bratislavě, kde získala titul MA ve scenáristice.

Podle dvou jejích scénářů byly natočeny krátké filmy, jeden z nich také sama režírovala. Ve druhém ročníku 2003/2004 scenáristické soutěži Tibora Vichty získala společně s Marko Škopem prémii za scénář k celovečernímu hranému filmu Turisti. Vydala dvě sbírky básní, Duály (2003) a Šport (2006). V současnosti působí jako zakládající předsedkyně slovenské kulturní organizace Ars litera, dále pak společně s Markem Turňou v literární soutěži Anasoft Litera.

Kucbelová patří do inspirativní společnosti současné slovenské „dámské" poezie, tedy k autorkám, které se v novém tisíciletí objevují a aktivně angažují ve slovenské poezii: mj. Nóra Ružičková, Mária Ferenčuhová, Janka Pácalová. Mohlo by to svým zaujetím a způsobem, jak je o této skupina bez manifestu a pravidel slyšet, evokovat podobnou situaci v české poezii na počátku 80. let, kdy se objevily výrazné autorky – básnířky, které pohnuly poněkud ustrnulou hladinou oficiální poezie (mj. Sylva Fischerová, Zuzana Trojanová, Zdena Bratršovská, Dagmar Sedlická). Situace o dvacet let později v jiné zemi je jiná, a samozřejmě nepřenosná. Možná ale podobně hybatelská, ozdravující a dodávající pro poezii nezanedbatelné impulsy.

Pro Kucbelovou a její druhou sbírku je vedle tohoto spíše „rodového" typu přítomna i další vlastnost slovenské poezie, alespoň, taková, jak ji vnímám já: tvorba světa ze slov, až technické pojmenovávání ničeho, texty o ničem, které se pojmenováváním stávají něčím. Toto něco je jen o trochu větší než nic, ale je to něco podstatné – zabydluje se jím prázdnota rámu, který je stále v mlze nevědomí. Tato poezie se spíš schovává za hraní si na „moudré" než za to, co jsme od poezie očekávali, totiž vystavění v rámci „pracovitého" nebo čistě náladového textu.

Jako ukázka pro podpoření předešlých vět může posloužit následující citát: „Deterministický chaos! / jeden alebo viac / (viac alebo jeden?) / Ne-li-ne-ár-ne modifikovaných / (hovorím modifikovaných) / harmonických kmitov / a na rozdiel od predstavy o zmätku je esteticky pôsobivý!". Intenzivní je pocit odstupu a chladu, a až laboratorní praktiky. Proto mi mnohdy přijde současná slovenská poezie studená a nelidská, příliš často se spoléhá na intelekt a ekvilibristiku (pseudo)filozofie než na sebe sama, s jakýmsi vlastním porozuměním, do sebe uzavřením, s bohorovným vědomím, že se hesla „postmoderna", „technologie", „globální svět", může stále stejně skloňovat a doplňovat. Asociativně navazovat na sebe slova, tvořit, bořit. Trochu chytračit na příjemce, trochu se zahalit za tajemno slov, když už z nich sám jako tvůrce vytvářím svět. Tahle hra podle všeho funguje jen do určité míry, jen do chvíle, kdy se najde někdo jiný kromě autora, kdo bude s to se tím zaobírat nebo bavit a vytvoří si vlastní pojmosloví a tím pádem i svět. Ale stejně tak si uvědomuji, že česká poezie, stavěná mnohdy na bukoličnosti, aliteracích, užvaněnosti, na touhách, pocitech a odkazech na existencialismus, na humoru a nostalgii a (často) na sebelítosti a stesku, že to vše, na čem stojí a padá česká poezie, může způsobovat na slovenské straně podobné rozpaky.

Vraťme se obloukem zpět ke sbírce Kataríny Kucbelové, na kterou bych předchozí řádky nevztahoval automaticky, spíše jen jako částečné vymezení pro další vývody. Kucbelová nazvala svou druhou sbírku Šport. Typově je to spíš skladba (navíc se slovo skladba hodí elegantněji ke sportovnímu tématu, třeba k nacvičené krasobruslařské skladbě), rozsáhlejší tématická báseň rozsekaná jednotlivými texty a odbočkami. Ještě než se jí budeme věnovat, povšimněme si motta, které sbírku uvádí. Pakliže vezmeme na vědomí vcelku jasnou věc, že motto i v postmoderně zachovává svou podstatu, a možná ještě více skrze něj lze chápat celé dílo, není-li nakonec motto tím nejhlavnějším, co sbírku tvoří. Potom je tedy důležité motta číst, vycházet z nich a hledat důvod, proč je to či ono zastoupeno a jakou má se sbírkou souvislost. Motto v Kucbelové je vypůjčeno z Walta Whitmana, z úvodní skladby Stébel trávy, ze Zpěvu o mně: „Sebe slavím a sebe zpívám, / Co já si troufám, ty též si troufni, / Neboť každý atom, který mně patří, i tobě patří" (překlad Jiřího Koláře a Zdeňka Urbánka). Již samotné „I celebrate myself" se shoduje i s klasickým zenovým učením – „Pouze v oslavování může dojít k setkání s nejvyšším, s věčným. Pouze oslavováním můžeme přesáhnout kruh zrození a smrti" (Osho, 1997, s. 157). To je myslím jeden z podstatných klíčů k četbě skladby/sbírky Šport. Navíc odkazuje k předchozí Kucbelové sbírce Duály, kde se mj. dočteme „tvorený mnou: tvorená tebou / samostatne nečitateľná" (Kucbelová, 2003, s. 17). Šport pokračuje, navyšuje se – Kucbelová oslavuje sebe sama, otvírá se do světa sebou vytvořeného, a rozplývá se v něm. Přesahuje v určitém smyslu nikoliv kruh zrození a smrti, ale kruh sbírky, knihy a světa. Světa? Ano, světa těla, světa knihy, světa autorky, světa slov, tedy světa, který začíná tím jednoduchým, nejjednodušším: nadechnutím se. Je to narození – proto jsou první slova sbírky „kým dýcham" (Kucbelová, 2006, s. 9).

Už sám název Šport je zavádějící. Spíš bych hledal slova jako Dech nebo Život. Ale Šport? Za tím musí být buď nějaké hlubší něco, anebo je to celé vtip, past na čtenáře, který čeká nějakou sportovní akci. Tím sportem je nakonec trénování dechu – zda je to sportovní disciplína, nechávám na čtenáři. Dýchání je „sport" takřka nejpřirozenější, nejnormálnější, ještě normálnější než chůze. Kucbelová dech a dýchání povyšuje do toho nejhlavnějšího stavu lidského života, který žijeme a známe. Díky dechu, jenž je zde z mnoha stran zkoumán, se dostává k podstatě lidské existence vůbec. A přitom si je vědoma okolí, jiného prostoru, který ale sotva lze pro vlastní zaměstnání se dechem vnímat. Víme o něm, ale nemáme na něj čas ani možnost s ním nějak komunikovat: „kým dýcham // na prázdne miesto / sa nedokážem sústrediť" (Kucbelová, 2006, s. 10). Bojíme se ho, protože je nebezpečný, je často metaforicky chápán jako zánik nebo „za každou hranicou počuť / nekonečný priestor // šialenstvo" (Kucbelová, 2006, s. 34), tedy šílenství...

Co nám vlastně sbírka Kataríny Kucbelové říká: Oslavuje přirozenost a schopnost prožitku skrze vlastnost instinktivní, zcela automatickou. Skrz ní jsme pak schopni vnímat další „osudy" jednoho života. V něm se kromě naučíme pravidelnosti, řádu a zároveň Kucbelovou láká přerušovat, zlobit, vymezovat se a překračovat hranici daného: „pravidelné narušovanie pravidelnosti" (Kucbelová, 2006, s. 11). Zároveň tu vnímám bezradnost z daného, neměnného. Smutek a hlubinu zoufalství, z jejích hlubokosti slyšíme stále přítomný dech, ale zároveň změna nebo proměna není možná – jen pokus o ní. Jednotlivec se pak propadá se do skepse, do strachu, do automatismu: „ak som proces // nemožem chieť ani byť / nemožem nechieť ani nebyť" (Kucbelová, 2006, s. 19). Kde je potom já? Kde je to, co je třeba oslavovat? Nacházíme to v dalším slovu, jež je podstatné pro sbírku, ve slovu proces. Já a proces jsou u Kucbelové spojité nádoby. Proces musí být chladný, aby nezkolaboval, aby byl dokonán. Kucbelová ho nabourává city, strachy, obavami. Pochopitelně, já je plné emocí, proces je neemoční. Dech je proces, ale zároveň je podstatou existence já. Tenhle rozpor vyvolává úzkost, připomíná jen strojový pohyb a bezdůvodnost, samotu stroje. Kucbelová chce tento rozpor života a neživota sledovat, zkoumat, ale chladnost stroje jí děsí. Naprosto nesouhlasím s tvrzením recenzenta Josefa Bžocha zeSme, který o Kucbelové napsal: „Nápadným znakom Kucbelovej básní je neprítomnosť akéhokoľvek citového vzruchu, vášne, nálady. Akoby boli situované do vákua individuálneho i spoločenského" (Bžoch, 2006, s. 18). Možná je pro povrchního čtenáře tato citovost ukrytá, ale Kucbelová je až fanaticky vášnivá v hledání, ve strachu z existenciálního prázdna, dokáže udržet dlouhodobě náladu na uzdě v něčem podobném dechovému cvičení. Ty city se dějí uvnitř. Ukrývají se v hloubce a nestrhávají na sebe pozornost. Někdy je sotva objevíme, jak jsou uzavřené, jak se nechtějí samy ukázat. V samotném hledání nás totiž od cesty poznání odrazují nejen plochy, skrze které je třeba se nabourávat do podstaty, ale nutná rytmizace dechem a hlavně stálá přítomnost předmětů.

A předměty, to je poslední důležité slovo při čtení této sbírky. Předměty nejsou jen tak nějaké, je to zboží, je to stálá přítomnost věcí, které nedýchají, které zabírají místo a staví se k nám čelem. Přežívají nás, a my je jako vetřelce živíme, kupujeme si je a obklopujeme se jimi. Tento strach z předmětů mi přijde jako nejostřejší a vpravdě nejvíce současný moment celé sbírky. Kucbelová není sociálně kritická, ale vnímá svět kolem sebe a dokáže z něj (i s jemným humorem) extrahovat.

Zajímavé je, jak dovede Kucbelová svůj vystavěný svět dokončit, završit. Skoro bych se nebál říci „zabít", zastavit jeho dech. Autorka popíše kompletně situaci a závěr její básně/skladby/sbírky je přirozeně smířlivý, trochu odevzdaný, možná i maličko unavený. Přesto vypointovaný v rámci tohoto zpěvu o mně, o procesu já uprostřed neživých předmětů. Pro čtenáře, který nespěchá, logicky vyúsťující do stavu: „rovnováha musí byť zachovaná / ja nie". Evokuje mi to závěr smířlivého odcházení a objevení sebe ve skladbě Blaise CendrarseVelikonoce v New Yorku .

Lze-li vlastně takové sdělení nějak uzavřít, nebo ještě lépe lze-li uzavřít dech: Sbírka Kataríny Kucbelové je mimořádná svým zanícením. Hledáním a ohledáváním, svíráním a držením jistot a obavou před nejistotami, kterých je vždy víc. Ke čtení sbírky je třeba přicházet zvolna, neunavit se před vrcholovým výstupem (a umět to s dechem), vyhnout se často záludné (zavádějící?) argumentaci a odbočkám. Výsledek je plně soustředěný a srozumitelný – jasný jako výsledek ve sportovním utkání. Vždyť i život a život já v něm je svým způsobem sportem/športom.

Michal Jareš

Literatúra:

BŽOCH, Jozef: Poézia športu či šport poezie. In:Sme, roč. 14, 3. 8. 2006, s. 18.
OSHO: My jsme svět. In:Osho zen tarot. Transcendentální zenová hra . Preklad Martina Novotná. Praha : Synergie, 1997.
Pramene:

KUCBELOVÁ, Katarína: Duály.Bratislava : Drewo a srd, 2003.
KUCBELOVÁ, Katarína:Šport . Bratislava : Ars Poetica, 2006.
In: Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2006. Bratislava: Ars Poetica – Ústav slovenskej literatúry SAV, 2007, s. 181 – 187.

Vytlačiť stránku Vytlačiť stránku6. 9. 2006, 09:42